Good bye zrcadlovky

V tomto týdnu se pro mě symbolicky uzavřela jedna velká kapitola mého fotografického života - období 50 let kdy nedílnou součástí fotoaparátů, které jsem používal, bylo zrcadlo.

Nejprve to bylo pevné zrcadlo dvouoké zrcadlovky, kdy jeden objektiv promítal obraz přímo na film, zatímco druhý objektiv promítal (téměř) tentýž obraz přes zrcadlo na matnici, sloužící fotografovi pro komponování scény a zaostřování. U mě to byla legendární Flexareta, kterou jsem v roce 1971 převzal do užívání od táty coby klučina školou povinný.

On ten foťák, visící na břiše, do kterého člověk koukal shora (viz. vojín Kefalín fotící majora Terazkyho), měl i své výhody. Dalo se s tím fotit docela nenápadně. Na druhou stranu - pohled na matnici, obzvlášť za jasného denního světla, moc komfortu nenabízel.

O pár let později, coby středoškolák, jsem cca 2 roky chodil na brigády a šetřil, abych si mohl "za vlastní" koupit jednookou zrcadlovku, Praktiku. Tady už zrcadlo nebylo pevné, ale sklopné, aby při komponování promítalo obraz přes optický hranol do hledáčku a při expozici se sklopilo a pustilo světlo na film. Objektiv pevná padesátka Pentacon, vnitřní měření světla, na tehdejší dobu luxus. Něco jako automatické ostření neexistovalo, člověk musel pěkně ručně točit ostřícím prstencem a v hledáčku se snažit dosáhnout ostrosti požadovaného místa scény. S tímto aparátem jsem postupně přešel od černobílého negativu k barevným diapozitivům.

O mnoho let později další zlom, přechod k zrcadlovce Nikon. Stále klasický koncept zrcadlovky,, kinofilmový formát, ale už s automatickým ostřením, možností (polo)automatického nastavování expozičních parametrů, motorické převíjení filmu, zoom objektiv. Luxus.

A čas běžel a svět fotografie se překlápěl do digitálního věku. Nikon D300, moje první digitální zrcadlovka, byla svými funkcemi opět mnohem dál, místo filmu digitální sensor, proměnné ISO, spousta režimů, ale základní koncept aparátu byl pořád stejný. Sklopné zrcadlo, za ním závěrka, "pouze" film nahrazen digitálním snímačem. Po nějakých letech můj přechod na full-frame digitální zrcadlovku, to byl opět evoluční postup, stále stejný základní koncept přístroje.

Až teď se to změnilo zásadním způsobem. Zrcadlo je pryč. Hlavní výrobci profi fotoaparátů přecházejí od zrcadlovek k "bezzrcadlovkám". U firmy Nikon jsou to aparáty řady Z.
Fotograf se dívá do hledáčku na miniaturní display, na který se promítá obraz snímaný obrazovým senzorem. Tenhle princip je známý (a do nějaké míry u fotoaparátů používaný) už velmi dlouho, skoro tak dlouho, jak existují digitální aparáty. Jenže po mnoho let byly tyto hledáčky velmi nekvalitní a pro "opravdové focení" docela nepoužitelné.

Před takovými 12-13 lety jsem se tázal pana Ondřeje Neffa na jeho názor na budoucnost této technologie. Už tehdy byl přesvědčen, že až se kvalita těchto elektronických hledáčků přiblíží reálnému pohledu "přes zrcadlo", tak zrcadlovky přestanou mít smysl a zaniknou.
V současné době se tahle předpověď naplňuje, i když přechod je samozřejmě postupný.

Já jsem poslední dva roky používal paralelně jak zrcadlovku (D750), tak bezzrcadlovku (Z6). Chtěl jsem v praxi zjistit, který z těch aparátů vezmu do ruky častěji, v jakých situacích, zda to bude "fifty-fifty", nebo některý z nich převáží. Převážila "zet šestka" a to na celé čáře, je to úžasná mašinka a focení s ní je radost.

Zrcadlovku jsem nabídl k prodeji a tento týden si pro ni přijel kupec.

Jsem rád, že ještě někomu poslouží a mě se část pořizovací ceny vrátila, ale stejně, padla na mě nostalgie. Mých 50 let života se zrcadlovkami se uzavírá.

Good bye zrcadlovky, díky moc.