Proč podporuji Trikoloru

29.09.2020

​V rozhovoru, který se mnou nedávno dělala redaktorka jednoho lokálního měsíčníku, mě zaskočila otázka, jaké je moje životní motto. Člověk má tyhle věci kdesi uvnitř a není zvyklý je dávat na odiv a mávat s nimi jako s praporem.

Po krátkém zamyšlení mi naskočilo „co dělám to dělám rád a snažím se to dělat naplno“. To je bezesporu pravda. Když se ale zamyslím v klidu, docházím k tomu, že jádrem mého konání a celoživotních postojů je víra ve zdravý selský rozum, hledání podstaty a logiky věcí, hledání životaschopných řešení.

Jsem bytostně přesvědčen, že společnost může dobře a stabilně fungovat pouze tehdy, když její pravidla a principy jsou v souladu s tím co nám bylo dáno biologick​ým vývojem. Žádný sociální inženýr nezmění naší biologickou podstatu. My ji můžeme pouze se vší pokorou respektovat, hledat a podporovat v ní to dobré, bránit se tomu špatnému. Myslím, že se to po velkou část dvacátého století docela dobře dařilo „na západě“, ke kterému jsme zpoza železné opony se závistí vzhlíželi. Dnes to tak už dávno není a západ, bohužel, mílovými kroky míří k tomu, co jsme my před třiceti lety opustili. Je to pro mě nesmírně trpké poznání.

První polovinu svého dosavadního života jsem prožil v socialismu, který byl typickým projevem sociálního inženýrství levicových utopistů. Zrodil se na „západě“, ujal se ho medvěd na "východě" a šířil ho pak všemi možnými směry, včetně naší krásné země, která je (bohužel či bohudík?) uprostřed.

Komunisté po druhé světové válce slibovali ráj na zemi, rovnost, spravedlnost, štěstí pro všechny...
Mnozí ​občané ​tomu rádi uvěřili a přidali se.
​Mnozí jiní tušili katastrofu, ale nedokázali se vzepřít.
Rozsévači dobra (tehdy to byli komunisté) byli čím dál agresivnější a dnes zpětně vidíme, jakými metodami pak v padesátých letech to své dobro prosazovali​ a likvidovali ty, kdo se vzepřít dokázali​.​

​D​emokratické politické strany nedokázaly komunistickému puči ​v roce 1948 ​zabránit. Nejsem historik a nechci se dopouštět historických výkladů, ale ​myslím že ​šlo o to, že demokrat respektuje svého oponenta a dodržuje pravidla, zatímco revolucionáři demokracii vzývají a rádi využívají jejích výhod a privilegií, přitom se neštítí jakýchkoliv metod aby oponenta zcela zadupali do země. Jak říká starý bonmot - největší slabostí demokracie je právě demokracie.

V naší zemi jsme 41 let žili v prostředí, kde oficiální doktrína popisovala svět černobíle. Skvělý socialistický svět a zlotřilí kapitalisté za železnou oponou.

Dnes není „oficiální doktrína“ zřetelně ohraničena, tím hůř pro běžného člověka. Protože se opět staví barikády. Jsou neviditelné, na rozdíl od dřívějších ostnatých drátů, o to jsou horší. Tyhle barikády nevytvářejí politici, ale davy aktivistů, politických příspěvkovek a hnutí. Díky technologiím, umožňujícím komukoliv křičet do celého světa, modelují „svět dobra“ (rozumějme - oni sami ) a svět zla (rozumějme - to je každý, kdo s nimi nesouhlasí). Svoje šílené teze vždy oblečou do roucha dobra a ušlechtilosti.
Aby bylo jasno, nemluvím o lidech, kteří dobrovolně pomáhají něco budovat, tvořit - těch si velmi vážím. Mluvím o vlivových skupinách, které se tváří „nepoliticky“ a přitom naprosto drsně vstupují do veřejného prostoru ( což JE politika ) s cílem bourat a měnit svět podle svých přání.

Obávám se, že jsme v situaci, kdy si západ pod sebou podřezává větev a řvoucí levicoví progresivisté zneužívají demokracii s cílem „vymodelovat nového globálního šťastného člověka v novém šťastném světě pravdy a lásky bez hranic“, přičemž právě oni mají patent na to, co je ta pravda, jak ta láska a štěstí mají vypadat. V mnohém se to podobá scénářům z minulosti. Děsí mě, kolik vzdělaných a v zásadě dobrých lidí tomu vábení podléhá. Zřejmě výborně funguje psychologický trik - přesvědčit dav, že „my jsme Ti lepší a ušlechtilejší a když budeš výt s námi, budeš také lepší a ušlechtilejší“. Tomu se odolává těžko.
Nutně potřebujeme politiky, kteří těmto destruktivním tlakům dokáží odolat.

Rétorika „pravdy, lásky, dobra a pokroku“ se dějinami táhne jako zlatá nit a do mnoha válek se táhlo pod maskou „šíření pokroku“.
Když „dobroserovi“ v čemkoliv oponujete, ať je to cokoliv, zaútočí na vás stylem „ ... máš snad něco proti pravdě a lásce? ...“ a tím vás odzbrojuje. Protože slušný člověk přece nemůže nic proti pravdě a lásce namítat, že?

Dalším zásadním problémem naší dnešní západní společnosti (do níž patříme i my) je „nárokový způsob myšlení“. Většina populace zaměnila pojem „chci to“ za pojem „mám na to nárok“ 

  • podporuje nás v tom masáž reklamními kampaněmi, kde nás výrobci ujišťují, na co všechno máme nárok,
  • podporuje nás v tom blahobyt, ve kterém žijeme, protože dostatek všeho se stává samozřejmostí,
  • podporují nás v tom politici, řídící se nikoliv koncepčním uvažováním, ale marketingovými průzkumy. 

K tomu se přidává pocit, že povinnosti nemáme žádné, ty mají jen ti druzí. A stát je povinen se o nás postarat se vším všudy.

Ve skutečnosti jsou všechny nároky jen společenskou konstrukcí a jedinou jistotu máme v tom, že dřív nebo později umřeme. Nároky lze uplatňovat jen do doby, kdy společnost řádně funguje. Čím víc nároků bude každý uplatňovat, tím více kolizí bude při prosazování těch „nároků“ nastávat. Co jiného než anarchii lze očekávat v důsledku tohoto počínání? To je to, co chceme?

​Nevím, jaká jsou očekávání „běžného občana“ co se týká kvalit politiků (spíš ale armády úředníků), kteří mají to ​všeobecné blaho zajistit.
Zřejmě je to kombinace tatíčka Masaryka, Mirka Dušína, Supermana, Václava Havla, Alberta Einsteina, matky Terezy, Dalajlámy ... ale takových se bezesporu nedočkáme. 

Já mám skromnější očekávání :

Nechci ...

  • Nechci, aby o našich životech a o naší budoucnosti rozhodovali sociální inženýři, studovaní politologové, celoživotní politici, naslouchající a podléhající řevu progresivistické levice, která nenávidí soukromé vlastnictví, společenskou hierarchii a vůbec dosavadní uspořádání společnosti.
  • Nevěřím ani za mák hlavním politickým stranám, které v ČR tvořily páteř politické scény po „sametové revoluci“. Jsou vyčpělé a impotentní. Jsou to skořápky pro přežívání hrstky politiků, od kterých nelze čekat nic jiného, než zoufalou snahu ještě chvíli vydržet na svých pozicích. Apely na jejich sjednocení „proti Babišovi“ jsou směšné. Sjednotit se nedokáží a i kdyby to naoko učinili, nejsou schopni žádné smysluplné aktivity.
  • Nechci v čele vlády bezskrupulózního gaunera, která má ale bohužel třicetiprocentní podporu voličů.
  • Nestojím vůbec o další, relativně nové subjekty, tvořené právě těmi aktivisty a progresivisty, kteří dělají vše pro destrukci základních pilířů naší společnosti.

Přeji si ...

  • Přeji si politiky se zdravým rozumem, kteří dokáží odolat plíživé kulturní revoluci, plíživé destrukci hodnot, na kterých naše evropská civilizace stojí,
  • kteří se postaví za tradiční hodnoty, rodinu, za naše národní zájmy,
  • kteří budou mít odvahu nazývat věci pravými jmény, ačkoliv v klimatu politické korektnosti je často vyslovení evidentních faktů označováno za „pošlapání citů“ nebo dokonce projev extremismu.

Když to tak po sobě čtu, tak vidím, že má přání vlastně až tak malá nejsou.

Víc než před rokem byla založena Trikolora, s jejímž programem se ztotožňuji. Zároveň se v Trikoloře shromažďuje řádka osobností, ve kterých vidím naději právě na aplikování zdravého rozumu, na odolnost proti šílenému aktivismu.

Připojuji se proto k Trikoloře s vědomím, že nic není ideální, ale je nutno hledat nějakou schůdnou cestu. A zde vidím naději.

Prosím i vás, pokud stojíte o vládu zdravého rozumu, o podporu konzervativních hodnot a našich národních zájmů - podpořte Trikoloru u voleb a dejte jí svůj hlas.

Publikuji tyto své názory a myšlenky proto, že moji viditelnou podporu Trikolory chci vysvětlit raději takto, uceleně, než nějakou kanonádou facebookových komentářů.

Jsem zvědav, jakou odezvu to mezi mými přáteli a známými vyvolá.
U mnoha netuším, zda smýšlejí podobně či jinak, u některých jejich názory znám. Každopádně se nebráním diskusi a polemice o tom, co jsem napsal, i o čemkoliv jiném. 

Doufám, že půjde o kultivovanou debatu, protože různost názorů by měla být normální a neměla by být důvodem k zášti a nepřátelství.


Pavel Černý